Pro registrované účastníky a výrobce POZE: Portál CS OTE Sandbox EN

Trasy dodávek plynu do ČR

Střednědobý horizont

Po roce 2020 se očekává výrazná změna v zásobování velké části Evropy ruským zemním plynem. Tranzitní kontrakt mezi ukrajinskou společností Naftogaz a ruským dodavatelem Gazprom Export pravděpodobně nebude po vypršení v roce 2019 prodloužen či adekvátně nahrazen. Dnes dominantní přepravní trasa, co do objemu přepraveného ruského plynu do Evropy, by tak měla být po roce 2020 nahrazena dvěma nově otevřenými trasami – podmořskými plynovody Nord Stream II s vyústěním v Německu a TurkStream směřujícím do Turecka. Je pravděpodobné, že v případě dostatečné poptávky po plynu v zemích EU bude také ukrajinská tranzitní soustava nadále využívána pro přepravu menších objemů ruského plynu, především jako zdroj sezónní flexibility.

Česká republika touto úpravou přepravních tras dále posílí roli klíčové tranzitní země pro dodávky ruského plynu do jižního Německa, Francie, Rakouska, Slovenska a Itálie. Případně se objeví nové možnosti zásobování také Maďarska a Ukrajiny, které budou českou tranzitní soustavu využívat. Dodávky ruského plynu pro potřeby ČR jsou již řadu let realizovány bez využití ukrajinské trasy.

Možností, jak rozšířit portfolio dodávek plynu do ČR je nákup plynu na polském trhu, který bude od roku 2025 zásobován až 12 mld. m3 plynu pocházejícího z regazifikačních LNG terminálů na severu Polska. Nezbytnou podmínkou je nicméně kromě výhodných cenových pobídek realizace plynovodu STORK II, který umožní přímé napojení české přepravní soustavy na polský trh. Projekt Severo-jižního koridoru, který s tímto plynovodem počítá od roku 2023, nicméně postupuje mnohem aktivněji v případě polsko-slovenského propojení (v provozu od roku 2021), čímž se STORK II stává projektem spíše teoretickým.


Dlouhodobý horizont

V dlouhodobém horizontu je velmi málo pravděpodobné, že by vznikaly nové velké infrastrukturní projekty, které by měly za cíl více než propojení sousedních zemí. Postoj nové Evropské komise a evropských finančních institucí (např. EIB) k zemnímu plynu jakožto fosilnímu palivu indikují pramalou ochotu uvolňovat finanční prostředky na podporu nákladných projektů dodávkových plynovodů. I proto se očekává větší rozvoj dodávek LNG, které nevyžadují téměř žádné rozsáhlé investice do infrastruktury vzhledem ke stávající regazifikační kapacitě významně přesahující současnou poptávku.